LIDOVÝ OBLEK – KROJ
Když se řekne kroj či lidový oděv, dnešní člověk si vybaví snad už jen tančící soubory při folklórních festivalech ale před 50-60 léty to byl v některých zapadlejších Slovenských oblastech každodenní skutečnost kterou si ještě částečně i já pamatují. A čím jsem starší tím více když vidím lidi oblečených v krojích cítím něco zvláštního, obdivuhodného, co si zaslouží obdiv a úctu i když jsou to lidé třeba ze vzdálených zemí ke kterým nemám nějaký citový vztah.
Když je vidím v jejích národním krojí už to nejsou běžné osoby ale se mi před zrakem rozvinula jejich historie s dlouhým rodokmenem a s jejich zápolením během minulých věků.
Vmém dětství jsme už kroje nenosili jen jsme je viděli u starší generace zato jsme ale nosili hlavně pro všední den oblečení z domácího plátna které bylo obyčejně nabarveno do modra a o kterém ještě bude dále pojednáno.
Jak jsem už v úvodu zmínil, hlavní surovinou z níž byl lidový oděv naších předků vyroben byli materiály vedle původu rostlinného jako len a konopí a později také bavlna, materiály původu živočišného a to byla ovčí vlna a ovčí kůže. A proto jak jsem v úvodu uvedl, salašnictví ovlivnilo lidový oděv nejvíce ze všech oblasti a zdá se, že nejen materiálně, ale zdá se, že některé součásti lidových oděvů jako jsou kabanice na Středním Slovensku nebo známa obuv jakou byly krpce sloužili původně k oblečení pastýřům ovcí. Které materiály převládaly záleželo na klimatických podmínkách a na tom, zda se jedná o oděv zimní nebo letní. Když se podíváme na oblasti kde jsou chladnější klimatické poměry jako je severní i střední Slovensko, Těšinsko nebo Moravské Valašsko, tam převažují materiály živočišné a to hlavně u mužských oděvů. Tyto kroje už dnes nacházíme jen v muzeích nebo jsou v nich oblečení účinkující ve folklórních souborech, jsou pro nás už jen svědectvím nejen o tom, jak naší předkové žili, co si oblékali, ale vydávají svědectví podobně jako ty lidové písně, co jsme po nich zdědili a prozrazují o daném etniku mnohé, můžeme z nich zjistit povahu, mentalitu, temperament jak to říka Kollár o vlivu lidové písně na dané etnikům, tak to platí do určité míry i pro další větev lidové kultury kterým je lidový oděv: „Ony jsou obrazy, v kterých každý národ obraz svůj charakter nejvěrněji maluje…“
A podobně se vyjádřil o místním krojí i autor monografie Valašské Rusavy František Táborský: „Nebyl tak okázalý a tak honosný, jako byl hanácký a jako je dosud slovácký; byl prostší, zdrženlivější, ale byl malebný, svěčný a pohodlný. Příroda pomáhala jej tvořit. Lid chtěl býti také květem. Proto ta láska k barvě; proto ty červené frydky, mužské i ženské, do svěží zeleně strání a hor.“ /str. 27/
V následující stránkách František Táborský ve stručnosti popisuje Rusavský kroj včetně krojů svatebních a potom si povzdechne: „Teď už jsou svatby všednější, ba docela všední. Ani nevěsta ani ženich ani družky ani mládenci nechtějí už dělat ze sebe květy, nechtějí býti veselými květy. Ani se již tolik nezpívá, ba už se někde vůbec nezpívá. Mizí kroj, mizí i lidová píseň. „A pryč s těmi krámy! Pryč s barvičkami!“ slyšíme volat na venkově i v Praze různé „pokrokáře“… Slečna učitelka obořuje se na děti, přijdou-li do školy s nějakým ještě kouskem kroje! Jaká zmatenost, jaká zvrácenost, jaká nedomyšlenost! A zatím v Evropě zájem pro lidové umění jen roste a roste. Vážně se na ně hledí s umělecké stránky. Jako lavina padl na toto lidové umění moderní kapitalismus a industrialismus a udusil je. Udusil tu účast lidovou v tvoření uměleckém, tu lidovou radost z výzdoby kdejakého předmětu, tu vynalézavost, to přejímání z umění panského a městského a uzpůsobování toho po svém vkuse a po své chuti pro potřeby vesnické. Teď kulturní činitelé v Evropě vyhrabují zbytky toho umění a ukládají v museích. Vyšlo veliké dílo „Lidové umění v Evropě“ ;Svaz národů hodlá v Ženevě založiti museum lidového umění všech národů; Němci chystají velikou výstavu lidového umění v Drážďanech roku 1929; v Praze má vzniknout Šafaříkovo museum lidového umění slovanského; Filip Berthelot, generální sekretář ministerstva zahraničních věcí republiky francouzské a vzácný přítel našeho národa, byl v říjnu loňského roku hostem naší republiky, a když přijel do Brna, přál si vidět národopisný oddíl našeho musea a u nás na Moravě obořuje se slečna učitelka na děti, přijdou-li do školy s nějakým ještě kouskem kroje!“… /Str.30/
Nepřipomíná vám něco toto naříkání Františka Táborského nad tehdejším stavem lidové kultury? Ale jak by ne! Jen se vraťme na stránky 8 a 9 jak profesor Ulehla nad tímto domácím nepochopením naříká: „…Vidím amerického skladatelé Henry Cowella… Noví a noví návštěvníci ze zámoří odvážejí si je jako drahocenný poklad…“
Kdyby profesor Ulehla dneska žil nevím s jakými pocity by reagoval nad dnešním stavem lidové kultury asi by byl rozčarován z toho protože se z běžného života docela vytratila. A ze živého folkloru se stal už jen folklor souborový. Na straně druhé by jej potěšilo že strážnický folklorní festival u jehož zrodu stál, se rozrostl do takových rozměrů! A tak se aspoň částečně naplňuje jeho víra: „Věřím že až se dosyta napijeme vína dálek, nabažíme se dosyta cizích vzorů, pohráme si dosyta se všemi směry a hesly… uvědomíme si kořeny, kterými jsme s tímto svým životním okolím spjati tisíciletí…“
Lidový oděv odráži atmosféru doby-čím se jeho nositele živili, jak se bavili, co jedli, prozrazuje hodně o jejích kulturním a estetickém cítění a ekonomickém zázemí atd. Podobně jako se odráželo to, čím se lidé živili na lidových písních na kterých hned poznáme v jakém prostředí se rodily a dále rostly, tak podobné je to i s lidovým oděvem. Lidový oděv prozrazoval, jak bude dále ukázáno, o jeho majiteli mimo mnohých údajů také jeho ekonomická zázemí, ale také čím se daný člověk zaměstnával a jaké bylo jeho povolání. Já si ještě pamatují, z mého dětství, a to bylo koncem čtyřicátých let kdy ještě u nás starší lidé aspoň ve svátky kroje nebo části krojů jako byly mužské kabanice nosili. Někdy to byly už jen kombinace krojů a civilních či městských obleků, takže třeba na vrchu měl oblečen kožíšek a kabanici, dolu měl místo širokých gati rajtky a na nohách obuté čižmy. Když se moje nejstarší sestra v roce 1945 vdávala, byli ještě v krojích nejen novomanžele, ale i mnozí hoste včetně muzikantů. Že ještě kroj byl běžnou záležitostí v těchto končinách i po II světové válce dokresluje taková příhoda: V té době se hodně mluvilo o Benderovcích a také se mluvilo, že se jeden zdržuje v takové zapadlé osadě říkalo se tomu Kotlina nacházející se mezi Vlčovem a Petrovou. A doneslo se to četníkům v Látkách, a tak se jeden přestrojil do kroje aby tak byl nenápadný a šel na uvedené místo. A tak se stalo, že takto oblečen byl nenápadný a budil duvěru, že se mu podařilo toho Benderovce zadržet. Ono člověka napadají v této souvislosti i obrácené situace protože vlastně lidový oblek toho o člověku prozrazoval více než poznávací značka u motorového vozidla. Tak si říkám, že po roce 1948, kdy bylo plno lidí špehováno ze strany Stb, že by to měli jednoduché, kdyby tyto špehování lidé chodili v krojích. Z kroje totiž můžeme vyčíst více něž z poznávací značky motorového vozidla. Z té značky motorového vozidla můžeme zjistit jen adresu majitele kdežto z toho lidového oděvu bylo možno o nositeli vyčíst daleko více údajů. Můžeme z něho vyčíst, zda jde o mládence nebo dívku dospělého věku, zda jde o svobodný nebo manželský eventuálně ovdovělý stav. Prozrazoval nejen z které národopisné oblasti jeho nositel je, ale někdy prozrazoval i z které dědiny v této oblasti jeho nositel pochází. Navíc při slavnostních příležitostech např. svatbách prozrazoval, kdo je ženich, nevěsta, družba, družička nebo patří jen k širšímu okruhu hostů. No na zániku krojů je nejlépe vidět jaký obrovský vliv má už zmíněná globalizace. Jestliže v té době bylo např. možno vysledovat nejen z kterém národopisné oblasti ale někdy i z které dědiny jeho nositel pocházel. S dokumentaci lidového oděvu na Slovensku dochází později něž tomu bylo se sběrem lidových písni. I když si Slovenšti národovci všímali lidových oděvů, nebyla ještě doba zralá na to, aby se začalo se systematickým sběrem a dokumentačním popisem a už vůbec ne s dokumentaci z celého území. Že si Slovenšti národovci všímali lidového oděvu, můžeme dokumentovat na aktivitách Andreje Kmeťa, který se účastnil všech výstav se Slovenskýma výšivkami, které se v posledních desetiletích 19 století konaly ať už to bylo v roce 1873 na světové výstavě ve Vídni, v roce 1891 na jubilejní výstavě v Praze, v roce 1893 v Paříži, v roce 1895 v Praze na národopisné výstavě Českoslovanské, a v roce 1904 v USA na slovanské výstavě a že byl také spoluzakladatelem vyšivkařského družstva ve Skalici. To také ukazuje, že je upoutal spíše jen vnější projev lidového oděvu kterým byla výšivka. Že se s komplexním výzkumem tehdy ještě nemohlo začít je skutečnost, že ještě neexistovaly etnografické instituce jak je známe dnes ani etnografie jako vědní disciplína zdaleka neměla tu úroveň jak jsme jí dodnes poznali. Pokusem veřejnosti ukázat sbírky krojů do té doby pořízené se uskutečnilo až před II světovou válkou. Stalo se to zásluhou Rudolfa Bednárika a Antona Václavíka, kteří připravili takovou expozici v Slovenském národním Muzeu v Martině.V tomto období se lidovému oděvu začal soustavně věnovat i významný slovenský malíř Martin Benka. Ačkoli se občas věnovali lidovému oděvu i jiní malíři např. M. Bazovský Ľ. Fulla, J. Mánes a J. Augusta, M. Benka viděl v lidovém oděvu završení své umělecko - výtvarné dráhy. Myslím že M. Benku inspirovalo nejen lidová kultura na Slovensku po jeho návratu z Prahy, jak se to v odborné literatuře uvádí, ale že na něho měli vliv i takový umělci jako J. Mánes ale především F. Uprka s kterými se M. Benka důvěrně v Čechách seznámil. Tento malíř jasných barev jak je někdy F. Uprka označován a horňácký rodák kterého Moravskoslovácké folklorní prostředí učarovalo natolik, že mu věnoval většinu své umělecké dráhy. Od té doby po skončení II světové války se na dokumentací v jednotlivých regionech zabývalo nejen oficielní pracovníci etnografického ústavu, ale byli to i lidé docela obyčejní lide, kteří se o tuto oblast zajímali. A takovým člověkem byla i Zuzka Selecká z Dobré Nivy která se od svého dětství zajímala o lidový oděv a jeho šití ale i jeho ozdobu tedy o lidovou výšivku a když jsem výše napsal, že jde na krosnách tkát nejen hladké jednobarevné plátno, ale i v různých vzorech a to i s různobarevnými nitěmi takže se člověk až po důkladnějším ohlednuti rozezná, zda je to utkané na krosnách anebo je to křížková výšivka. A toto vše Zuzka Sedlecká dokonale ovládala. Zuska Selecká se m.j. významnou měrou zasloužila o prvé oblečení SLUKu, který z počátku sídlil na nedalekém Sliačí. Odborníci zkoumají otázku, od kdy se začal formovat lidový oděv? Co je jednoznačné, je doba jeho zániku což je období od konce 19 století do II svět války a někde se udržel do 50 let. To platí nejen pro Slovensko ale částečně i pro velkou část Moravy. V Čechách a ve Slezsku ale i na Hané to bylo ještě v 19 století. Tak za 50-100 let se nejen v zemích Střední Evropy ale téměř na celém světě se lidský oděv tak změnil, a vedl k určité uniformitě, že už podle obleku nerozeznáme ani z které země ten či onen člověk pochází ale nerozeznáme ani z kterého kontinentu ten člověk je pokud nebereme v úvahu barvu pleti či jiné rysy, kterými se jednotlivé rasy odlišují. Ba nerozeznáme už podle oděvu ani lidi z takových exotických kmenů jako byli Indiáni či obyvatel Tichomořských ostrovů, kterých můžeme vidět v modrých džínech na Tahiti stejně jako místních obyvatel na Podpoľaní v Praze, Londýně či V New Yorku.
Cílem tohoto zamyšlením nad lidovým oděvem není podat erudovaný a vyčerpávající výklad o lidovém oděvu, protože by to nebylo ani v sílách jednotlivce i kdyby vystudoval etnografií nebo folkloristiku . Omezím se jen obecně popsat jednotlivé etnografické oblasti což jsou i pochopitelně i oblasti krojové. A podtrhnout tu skutečnost, jaký velký význam mělo salašnictví na tvorbu lidového oděvu. Některé národopisná území jsou neobyčejně bohaté na počet krojových odlišnosti. Na Slovenské straně, kde se jejich počet odhaduje kolem šedesáti krojových typů, tak na České straně jednoznačně vyniká Východní Morava a jen na Moravském Slovácku se odhaduje 28 krojových typů a z toho jen na území bývalého Hodonínského okresu podle J. Klvaně, který se sběrem lidových oděvů zabýval koncem 19 a začátkem 20 století bylo patnáct krojových typů a na Valašsku se odhaduje dvacet pět krojových odlišnosti.
Proto se podívejme jak bylo území Čech, Moravy a Slovenska rozdělena na jednotlivé národopisné oblasti. O toto dělení se pokoušelo mnoho lidí ať už to bylí sběratelé jak lidových písni tak ti, co sledovali¨vývoj jednotlivých nářečí, tak i ti, co se věnovali dokumentaci a sběru lidového oděvu. Území Čech bylo rozděleno podle etnografa prof. Karla Chotka do devíti takových oblastí a to podle významných pohoří tj. Pošumaví, Podkrkonoší, a Českomoravská vysočina, dále podle známých řek jako Polabí, Povltaví, Posázaví a Pojizeří. A na oblast Pražskou a ještě Západočeskou.
Podle etnografů Aleny a Vlastimila Vondruškových kterých práce vyšla v roce 1988 pod názvem „TRADICE LIDOVÉ TVORBY“ je takových oblastí na území Čech a Moravy o něco více. V Jižních ČECHÁCH je to Doudlebsko pak jsou to více na sever BLATA dále západně PRACHEŇSKO a ještě více na západ se nachází i dnes výrazná národopisná oblast CHODSKO potom je to severně PLZEŇSKO dále ku Praze PODBRDSKO dále západně od Prahy se nachází KRALOVICKO a dále na západ CHEBSKO, potom severně je ještě POOHŘÍ. Potom je blíže k Praze SLÁNSKO, na východ od Prahy jižně od ORLICKÝCH HOR LITOMYŠLSKO A DÁLE NA JICH přicházíme k Českomoravské vysočině tedy k HORÁCKU.
A přicházíme k Moravě kde od západu NACHÁZÍME MALOU HANU dále na východ HANU a dále na východ VALAŠSKO k severovýchodu se nachází LAŠSKO a k jihu LUHAČOVICKÉ ZÁLESÍ a dále na jih je uvedeno SLOVÁCKO u kterého jsou uvedeny jen dvě podoblasti a to HORŇÁCKO a PODLUŽI které se jak víme dělí na více takových podoblasti např. DOLŇÁCKO, UHERSKOBRODSKO, KOPANICE a u Brna BRNĚNSKÉ HANÁCKO.
Slovensko se děli na základní tři oblasti: ZÁPADNÍ, STŘEDNÍ a VÝCHODNÍ přičemž jsou různě pojmenované jednotlivé lokality podle toho, z jakého hlediska ten který činitel toto dělení uplatňuje. Podle jazykovědného hlediska dělil jednotlivé oblasti Slovenska jazykovědec Prof. VÁCLAV VÁŽNÝ, později během svého terénního výzkumu a při působení v NÚ SAV dělí Dr. Ján Podolák jednotlivé oblastí Slovenska podle etnografického hlediska. I když pro sběratelé lidových písni platí poněkud jiné hlediska
než pro sběratelé lidového oděvu např. lidová píseň je mnohem mobilnější a snadněji se stěhuje ze svého původního území kde vznikla, zatímco krojové oblasti si více zachovali své domovské působiště až do jejích zániku v první polovině 20 století. Obecně se však i sběratelé lidového oděvu přidržují dělení jednotlivých oblasti podobně jako folkloristi. Toto dělení se v hrubých rysech shoduje s hranicemi jednotlivých stolic či pozdějších žup kterých je něco méně než bylo původně stolic. Tyto stolice se formovali někdy od 10 století jedny nabývali
více na významu jiné se zmenšovaly a někdy i zanikly. Na to měly vlivy i vnější činitelé jako byly např. turecké vpády a následné války, jindy i vztahy mezi jednotlivýma panstvím jednotlivých stolic a to se potom projevilo i na jednotlivých odlišnostech lidového oděvu a do jisté míry se hranice krojových typů shodují s těmito stolicemi. Z toho v podstatě vycházela i etnografka a manželka prof. Štefana Nosáľa paní Viera Nosáľová, která se sběrem a studiem slovenského ľudového odevu věnovala a později ho i knižně vydala.
Kroje, které popsala a vydala V. Nosáľova jsou posbírány z patnácti žup, do kterých byly Slovenské regiony rozděleny vlastně až do roku 1922. Přičemž každá župa má několik národopisných podoblasti kdybychom to vzali jen matematicky tak by nám vyšlo na každou župu 4 takové podoblasti jestliže se odhaduje celkem 60 krojových odlišnosti v 15 župách. Jenže skutečnost v každé župe je jiná. A to neplatí jen na Slovensku ale i v Čechách a na Moravě a jako příklad je možno uvést Moravu. Jestliže je Jižní a hlavně Jihovýchodní Morava tak bohatá ba možno říct, že doslova hýří různými barvami, kterými jsou jednotlivé kroje zdobeny na Moravském Slovácku. Zatímco na severu ve Slezsku ať už v Opavské tak Těšínské části je tomu naopak nejen že je tato oblast na dochované kroje poměrně chudá ale í těch sběratelů se tady vyskytovalo jen málo a proti takovému Slovácku je ten lidový oděv jen málo zdoben. Příčin je myslím si několik. Jednak se tu vyskytuje několik etnik mimo domácího to byli /německé, polské a.j./ jednak toto území bylo ovlivněno v posledních dvou století rozvojem těžkého průmyslu ve kterém byli zaměstnávaní lidé nejen z celé Moravy ale i z Čech a od roku 1918 hodně ze Slovenska čím se složení obyvatelstva ještě více zpestřilo a žili tady více městským životem. A dvě sta let je právě doba, kdy se začal lidový oděv odlišovat od jednotlivých lokalit a regiónů a kdy se začaly ustalovat jednotlivé typy krojů. V první polovině 20 století se v prostoru na Jihozápad od Ostravy na dědinách mezi Ostravou a Bílovcem o takový sběr lidového oděvu pokusila malířka Helena Salichová avšak jsou to jen části krojů kde chybí celý kompletní kroj z těchto dědin. Myslím si, že určitým vyplněním tohoto deficitu by mohla byť sbírka Moravských a Slezských krojů které vydalo Moravské zemské muzeum v Brně a to ve spolupráci se Sudetoněmeckým archívem v Mníchově kde byli tyto kroje v provedení kvašů v roce 1993 a o rok na to 1994 v Brně vystaveny. S touto výstavou jsem byl seznámen a tato kolekce byla později vydána i knižně ale jak známo, je sudetoněmecká otázka stále citlivé téma proto jsem tyto věci nechal několik let ležet protože jak jsem už několik zmínil, nechci politicky jakkoli angažovat a už vůbec ne takovou choulostivou otázkou. Po létech jsem obešel některé soubory v okolí Ostravy abych vysondoval a udělal si obraz jaké vlastně kroje při svých vystoupeních nosí. A tak jsem jim některým některé z této kolekce ukázal aby jim posloužily jako inspirace…
Když bychom se podívali na materiály z kterých si lidé svůj oděv zhotovovali, tak jsou to hlavně v horských a podhorských oblastech v prvé řadě materiály pocházející z ovcí tj. vlna a kůže. To ovšem neznamená, že je v nížinách, kde se hodně používalo lněné nebo konopní plátno, tyto materiály nepoužívaly. Používali jak sukno na kabanice, kterých je na Slovensku několik typů pod různými názvy ale i na zimní nohavice které mají téměř stejný střih jak na Slovensku, Těšínsku ale i dále na západ do Čech. Líši se hlavně barvou, výšivkou a materiálem. V oblastech Severního a Středního Slovenska se nejvíce vyskytují mužské zimní kalhoty ze světlého nebarveného sukna takovém odstínu, jaký má ovčí vlna. Čím více k jihu k Bratislavské stolici se mužské gatě ze světlého sukna už téměř nevyskytují. Nejvíce se tam vyskytují gatě z černého sukna výjimečně ze světlemodrého
Něž… se pustím do popisu jednotlivých krojových typů které budou poměrně stručné až na ten Podpolianský, který nejlíp znám ještě z dětství. Když začneme nohavicemi nebo jak se tady říkalo gety. V letě se nosili široké gety z bílého plátna na spodku vyšívané asi 5 cm červeným širokým pásem…Zimné nohavice byli z bílého súkna… bude dobré se zmínit o jednotlivých národopisných oblastech. Nebudu opakovat to, co napsali erudovaní etnografové…
Pokud se podíváme na střih mužských kalhot, tak je můžeme srovnat téměř z celého území Slovenska ale i na východní Moravě, že jsou střihy stejná a líši se jen materiálem a výzdobou tj. výšivkou. I ty ornamenty jsou v mnoha případech velice podobné. ……….
Avšak ten Podpolianský mužský kroj mi stejně leží v hlavě a sice to, že v tak poměrně chladném podnebí se nosí takový oděv, který jejich tělo tak málo zahaluje a to jak hrudník tj. krátka košile, tak i od pásu dolu krátké a široké gatě. A že ani v daleko teplejším podnebí jako je okolí Bratislavy takto málo zahalujíce kroje nevidíme. Tím se nechci zastávat názoru, že jsou Detvani původem z Hercegoviny…
Počítám se ještě do generace, kdy aspoň ještě v mém dětství bylo samozřejmostí kdy v zimních měsících a to hlavně v druhé polovině zimy se v hlavní místnosti rozložil tkalcovský stav, a tkalo se plátno. V té první polovině zimy se předly z koudele nitě a také se dřelo po večerech peří o tom jsem se už zmiňoval v souvislosti s folklórem a páračkami. To už byla přibližně předposlední etapa z celé dlouhé řady etap od zasetí lnu až po bíle plátno, které bylo třeba po jeho utkaní na stavu ještě bělit. Dělalo se to tak, že když bylo po zimě a půda dostatečně vyschla, tak se dlouhé pásy plátna rozprostíraly, a polívaly se vodou několikrát za den podle toho, jak svítilo slunce a jakmile uschlo znovu se polívalo až z nažloutlého plátna podle odstínu sice bělejšího něž jakou měla koudel protože se už předena vyvařovaly ve vařící vodě, do které se přidávaly i určité množství popela z bukového dřeva, který působil jako louh. Teprve po takovém bělení se stalo běloučké plátno, jaké vidíme na krojích folklórních souborů, i když ty jsou už dnes zhotovovány z jiných továrenský vyrobených materiálů. Tenkrát byly ženy doslova otrokyně a už se ani nesnažím mladší generací o tom vyprávět a vlastně už ani sám nedovedu vysvětlit, jak to ta moje maminka zvládala, když ještě k tomu ovdověla a jak zvládala velké hospodářství kolem 15 ks hovězího a stádo ovcí a ostatní drobné živočichy kopu děti atd. Když se to vezme od počátku tak jenom vypěstovat len co dá práce a zabere času. Když se na jaře lněné semeno zaseje a to podle klimatických podmínek obyčejně v květnu, už po jeho vzejití pěstitelka sledovala zda vzešel všechen jak je hustý a kolik je v něm plevelu, který se během růstu ale hlavně v počátku musel vyplít. Len dozrává přibližně po třech měsících když jsou vytvořeny a vyzrále hlávky a rostliny začnou postupně žlutnout. Když len dozraje tak se vytrhá a pak se 0d něho musí odstranit hlávky u nás jsme tomu říkali orafat hlávky a nastrojí, na kterým se to dělalo jsme říkali riaf někdy raf. Byla to deska z Tvrdého dřeva asi 35-40 cm široká a dlouhá možná150 cm a uprostřed měla několik řad trnů vysokých asi 15 cm mezi kterými byly asi 5 mm mezery aby jimi neprošla hlávka. Takže se postavily dvě židle proti sobě a na ně se položil ten raf trnama nahoru a na jednu stranu se na něj posadila žena asi 50 cm od těch trnů /podobně jak když se krouhá zeli/ a postupně si brala trsy lnu a o ty trny hlávky trhala. Otrhané hlávky padaly pod tento raf na přichystanou plachtu, a otrhaný len pokládala na jinou hromádku než z které brala. Když byly hlávky z lnu otrhané len se v takových snopech jako se dělali z obilí, dal na několik dní namočit buď do močidla nebo na potoku do tekoucí vody. Potom se len rozložil na posečené louce do řádků a tomu se říkalo, že se nechá rosit. Len byl v tenkých vrstvách rozložen ponechán asi 3 týdny, a to znamenalo, že se takto rozloženy len každou noc od rosy eventuelně od deště namočil a přes den vyschl čímž se tvrdá část, z které se stane při dalším zpracování pazderí, stane křehká a tak se lehko od koudele odděluje. Rozložený len z těchto řádků musí pozhrabovat jen za slunečního počasí k večeru když je dobře přes den vyschly. Pak se len pováže do takových snopů jak se dělají obilné snopy, a schová se pod střechu do podzimu kdy už není tolik práce na polí teprve potom se přistoupí k jeho dalšímu zpracování. Když nastal ten čas, kdy už ženy nebyly tolik zaměstnané polními prácemi ale dokud ještě venku nebylo příliš chladno obyčejně v říjnu začalo se s dalším zpracováním lnu a to tím že se len nejprve tloukl po částech desce kyjankou vypadal jako válek na válení těsta. Tím se len nahrubo zbavil pazdeří a teprve potom se tento proces dokonči na dalším pracovním nástroji kterému se říká trlica. Je to takový dřevěný rám přiblížně 100 x 100 cm na spodu je tento rám zapuštěn do příčných lati aby mohl stabilně stát. Na vrchni části tvoří dvě tenké desky které mají jednu stranu skosenou takže mezi nimi vznikne štěrbina která má v řezu tvar V. Do této štěrbiny zapadá trlo které má tvar podobný této štěrbině a je na jedné straně připevněné na čepu a na straně druhé je zakončené rukojeti. Z bočního pohledu to připomíná ruční nůžky na plech jaké vidíme klempířských či zámečnických dílnách. Když je len zpracován na této jednoduché trlici dočistí se ještě na trlici dvojité která ma v řezu tvar dvojitého W. Potom se ještě dočišťuje na takové stolici takzvané odrapovačce podobné rafu na kterém se hlávky trhají s tím rozdílem, že raf má obyčejně jen jednu řadu těch trnů zatímco tato odrapovačka má až šest řad pak se ještě dočišťuje na tzv. pačesovačce a roztřídí do dvou až třech jakostních tříd a sváže se do takových do jednotlivých svazků, kterým se říká různě podle jednotlivých nářečí…
Když byl len takto zpracován a vznikla tak koudel, je tak vlastně nachystaná na předení kterým se začínalo aspoň u nás až v prosinci zatímco se výše uvedené práce při zpracování lnu probíhali během října, mezi tím bylo ještě několik podzimních práci např. zpracovaní zelí, řepu atd.
Když byly uvedené práce dokončeny začínalo se s předením vycházelo to na začátek prosince nebo konec listopadu.předlo se zpravidla na kolovratu i když se to dříve dělalo i jednoduchém vřetenu točeném jednou rukou… Kolovrat je na první pohled jednoduché zařízení ale je to v podstatě dosti složitý stroj. Je to vlastně umělecká práce i na vzhled kde jsou jednotlivé součásti vysoustruženy s neobyčejnou pečlivosti. I když tu nejsou ozubené převody kde jednotlivé ozubené kola opracovaný podle složitých propočtů, přece i tady musí být velice přesně vypočítat přesně poměr velkého kola, které se uvádí do pohybu klikou, od které je vedení ke šlapce, kterou přadlena nohou roztáčí. Toto velké kolo pohání pomoci dvojité šňůry dvě kladky, které ale nemají stejný průměr ale jedna je větši o tolik, aby vřeteno na kterou se navíjí niť, mělo jedno tolik otáček jako kovové křídla…Předení na kolovratu je daleko pohodlnější a rychlejší než starší způsob na tzv. vřeténku které žena pravou rukou točila na rovnaní koudele z přeslici měla k dispozici jen jednu ruku. Kdežto na kolovratu má obě ruce volné k tomu, aby mohla postupně popotahovat jednotlivé vlákna z koudele a urovnávat je tak, aby nit byla rovnoměrná a hladká zatímco kolovrat pohání nohou. Když je vřeteno plné namotává se na motovidlo, což je dřevena tyčka asi 1m. dlouhá přičemž má na každém konci připevněné ramínko ale ne stejně ale do kříže.
Tyto pradena se ještě musely vyvařit ve vodě do které se podle krajových zvyklosti přidávaly různé přísady složky, aby se dosáhlo většího účinku sůl, popel a.j. Pak se po vyvaření dlouho v tekoucí vodě máchaly aby se zbavily jednak těchto přísad ale také všeho…aby se dosáhlo co nejvíce světlého odstínu.
Vlastnímu tkaní na stavu /na Slovensku na krosnách/ předchází dosti složitá příprava tzv. osnovy. To znamenalo tuto přízi /na Slovensku priadzu/ nasnovat na cívky a to se dělalo na dalším zařízení, kterému jsme říkali špulier to bylo velké kolo usazené na rámu, který měl nožky. Toto kolo se pohánělo ručně a od tohoto kola vedla šňůra na vřeteno což byl asi 50 cm dlouhý drát o průměru 8 mm na jednom konci opatřen dřevěnou řemenici která je pohaněna velkým kolem pomoci šňůry. Na tento drát či vřeteno které tvoří osu na kterou se nasunuly cívky které si lidé vyráběly stejně jako cívky, které se vkládali do člunku pokud tam nebyly kupované s bavlnou si z bezových větviček. Bezové dřevo se nejlíp hodí pro tento účel to dobře vědí výrobci píšťalek neboť má střed vyplněn houbovitou hmotou, která se dá vytlačit odpovídajícím průměrem drátu.
Vlastní stav Krosna jsou celé z tvrdého dřeva a skládají se z dvou bočních rámů a přes léto jsou rozebrány a obyčejně jsou schovány buď na půdě nebo u nás byly pověšeny tyto pevné rámy na humně na zdi. Když přišel čas co byla obvykle druha polovina zimy koncem ledna když bylo napředené se na stěhovaly do jizby krosna. Tyto boční rámy tvoří kostru stavu který je aby byl kompletní doplněn celou řadou pohyblivých součásti, které se vkládají do zářezů a otvorů. Jsou to jednak tzv. návoje jsou to dřevěné válce podobné špulce jenže velikosti asi 120 cm široké přičem mají na konci na vnější straně rámu ozubené kola opatřené klapkou, která je zajišťuje aby se neuvolňoval a neotáčel se během tkaní, aby tak osnova byla napnutá. Na vrchním, zadním návojí je natočena osnova tj. jednotlivé nitě, které vedou přes nitělnice a dále přes brdo a přes napínací návoj, který je v předu před tkadlenou a táto osnova potom vede ku spodnímu návojí na který se natáčí už utkané plátno. Nitělnice jsou dvoje a jsou to v podstatě dvě dřevěné laťky přibližně tak široké, jako jednotlivé návoje a mezi těmito laťkami jsou nitělnice jsou to tenké provázky o něco silnější jako jsou napředené nitě v osnově ale pevnější. Zatímco jsou tyto jednotlivé provázky přivýzany na tyto dvě laťky dlouhé asi 60 cm někde uprostřed této vzdálenosti jsou tyto provázky zdvojené a tvoří očka do kterých jsou navlečeny jednotlivé nitě osnovy. Osnova může být složena z různého počtu niti podle toho, jak široké plátno se má utkat. Osnova by měla mít sudý počet niti protože nitelnice jsou dvě dvojice a to proto, že jedna polovina osnovy prochází očkami dvou nitělnic zatímco druhá část očkami dalších dvou nitělnic a to v takovém pořadí, že když první a čtvrtá jsou nahoře tak druhá a třetí je dole a tak se to střídá jak tkadlena sešlapuje pedále. Nitelnice jsou pověšeny na šňůrách, které vedou přes kladky které jsou osazeny v dřevěných vidlicích upevněných na spojovací tyči mezi oběma bočními rámy.
Druhé konce těchto šňůr jsou přivázány k takovým pedálům někde nazývaným podnože a pod . na kterých spočívají nohy tkadleny a to tak, že je vždycky dvojice těchto pedálů sešlápnut na spodku u podlahy zatímco tá druhá je v horní poloze a tím se vždycky jedna půlka s jednou dvojici nitelnic nadzvedně a tak vznikne mezi jednotlivýma půlkami osnovy prostor kterým proklouzne člunek s niti, kterou jsou příčně nitě osnovy protkávány. Tyto pedály jsou v zadní části pod návojem upevněny v otočných čepech které jim umožňují popsaný pohyb.
Zatímco je osnova rozdělena na polovice, kterýma tyto poloviny procházejí očkama nitetělníc, pak obě procházejí přes brdo, které je jen jedno a je vsazeno do takového rámu, který je v horní části opatřen rovněž otočnýma řepami, které jsou vsazeny do kruhového výřezu na vrchu bočných rámů. Brdem procházejí nitě osnovy od nitělníc za každou lamelou dvě nitě. Brda jsou různě husté a používají se podle toho, jaké má být plátno husté, takové hustoty se použije brda. Brdem se ubíjí niť která prošla napříč osnovou a odvíjela se z cívky v člunku. Když tkadlena přehodí pedále,uzavře se niť z člunku a teď ho prudkým vrhem přehodí zpátky a pokaždé přehození člunku, přibuchne tkadlena bydlem tj. rámem, ve kterém je usazeno brdo aby bylo plátno husté a pevné. Popsány způsob osnovy a tkaní není jediný je to základní a jednoduchý způsob tkaní, když každá druhá niť osnovy patří do jedné půlky osnovy a po každém přehozeneni člunku se přehodí pedálama z horní na dolní a obráceně.
Existovali i složitější osnovy kdy se měnily každá druhá nit ale dvě a dvě apod. podle toho, na co mělo utkané plátno sloužit. Podobně ani příčné niti nemusely být jen po jedné ale někde, když měl být vytvořen různobarevný vzor, bylo použiváno i několik člunků, přičemž v každém člunku bylá ni´t jiné barvy a tkadlena přehazovala člunky podle jednotlivých barev aby vytvořila předpokládány vzor.
