Vrátme se ale zpět k lidové písni k tomu, jak jsou v ní zastoupeny známe řeky?
Pokud jde o řeky, ty jsou v lidových písni významně zastoupeny: z Českých řek je to na prvním místě je to pochopitelně Vltava, pak je to Labe, V té: „Tam u Mělníka, se vyskytují obě tyto velké řeky, a pak je to Jizera, Blaníce, Lužnice, Z Moravských je to samozřejmě
stejnojmenná řeka která se vyskytuje i v té písni „Morava krásna zem…“ No a na Slovensku je to podobné. Vyskytuje Vah, Hornád, Torysa, ale jak už to bývá, řeka, která proteka hlavním městem, se v písních objevuje nejvíce. A však pokud jde o Dunaj, tam to platí několikanásobně a tím mám na mysli jen tu Slovenskou část. Kdo ví kolik by jich bylo kdyby se spočítaly i ty, v kolika zemích tato řeka proteka. Že se tato řeka vyskytuje v typický slovenských písních jako je i ta v podtitulku nebo : „Smutné časy nastávaju bude vojna…Komárno je pekné město při Dunaji…“ No Dunaj se objevuje i ve vzdáleném východním Slovensku: „Dunaju Dunajú, hej Dunaju Dunaju…“ Při Prešpurku v kraji Dunaja, je kasáren maľovana…“ Co je ale vůbec neobvyklé, že se tato řeka vyskytuje i v typický České písni. Nad tím se zřejmě jednou podivovala i Zpěvačka Ljuba Hermanová, když parafrázovala v této české písni místo : “Plavala husička po Dunaji,… zpívala: „Plavala husička po Vltavě, housata se za ní kolébavě…“ A kdoví, kolik těch písniček o této velke řece se zpívá ještě než se tato řeka dotkne Bratislavských břehů, co teprve potom, co skonči svojí pouť ve své deltě v Černém moří. Voda je významně zastoupená v lidových písních nejen ve formě vodních toků, ale také ve formě studní, jako je „ V širém polí studánečka kamenná…, nebo V richtárovej studni…, na tej Detve studňa murovaná…“ Ale i samostatně jako napr. „okolo Suče vodenka teče…, nebo počkaj ty mlynárka urobím ti škodu vyndem na mlýnicu zastavím ti vodu…“
Trenčín dolinečka…
Které Slovenské město je v lidových písních nejvíce zastoupeno? Není to hlavné město i když se Prešpurk v některých vyskytuje, ale zdá se mi, že se v ních nejvíce vyskytuje Trenčín. Tak jen namátkou: „ Nedaleko od Trenčína…“ Trenčianské hodiny…“ Treněianskú dolinú…“ „Trenčín Trnava…“ No a z dědin je to asi Detva, která je už dneska okresním městem, ale ty písně se zpívali dokud byla ještě dědinou. „Na tej Detve studňa murovaná“, Detviánský žandári hore detvou plaču…“ „Detvanský pán rychtár“. A kolik by se jich ještě našlo! A skutečně jak to říká ten Kollár, že se „počátek písně obyčejně od některého přirozeného úkazu a obrazu, k.p.slunce, měsíce, hory, doliny, stromu, květu, ptáku rosy a.t.d…“
Není divu, že Detva byla vybrána za sídlo folklórních slavnosti, kde by bylo zastoupeno celé podpolaní, ale i všecky středoslovenské oblasti. A tak se v roce 1966 několik nadšenců, tak i známých osobnosti, kteří promysleli jejich a organizační stránku přišli s myšlenkou zorganizovat v Detve podpolianské folklórné slávnosti. Uveďme aspoň některých z ních: Ladislav Leng, Štefan Nosáľ, Juraj Ďurica, Mária Mázorová. Štefan Nosáľ na tu dobu po 40 letech vzpomíná: . . „So skupinou nadšencov před 40 rokami sme si povedali, že sa pokúsíme obnoviť slávu Podpoľania – Detvy tak, ako to dávnějšie urobil velký náš poet Sladkovič; že urobíme sviatok tradičnéj duchovnej kultúry tohoto špatno-krásného ľudu. Najprv sme vyberali miesto, kde by to málo byť. Pod Detvou, pod Ježovou bol salaš, odkial ponad dedinu bol pekný pohľad na lazy a Poľanu. Bača nás patrične privítal, aj nám zapískal na píšťalke – niektoré si zhotovil z vodovodních úrok, ale dobré. Chytil som aj ja jednu a trochu som zapískal. Bača počúva a vraví: Pán mój, neviem kdo ste, čím sa živítete, ale poďte ku mne za valacha…“
Pochopitelně, že to nebylo tak jednoduché jak se to napíše, protože to znamenalo obejit spoustu lidí, ať už muzikantů či jiných, kteří měli nějaký vztah k folklóru, nebo by mohli nějak být užiteční.V roce 2005 si Detva i s celým Podpoľaním připomíná 40 výročí folklórního festivalu pod Poľanou a 100 let od vydání Monografie Detva od Karola a. Medveckého no kdyby byl Sladkovičuv svého Detvana vydál místo 1853 v roce 1855 a studentský spolek uherských Slováků místo roka 1852 roku 1855 bylo by o další o dvě kulaté výročí více. No mimo kartových figur od V. Paulinyho-Totha, která nesla jména Detvana, a cigaret se jménem DETVA, by se ještě mohlo připomenout, že toto dnes už městečko Detva nese v poslední době jmeno vlakové soupravy expres Detvan na trati Zvolen- Ostrava-Praha. Vidím v tom i určitou symboliku. Jakoby tento expres převzal tu štafetu těch slovenských studentů v českých školách, který byl po roce 1948 zrušen.
A jak je to vlastně s etnickým původem Detvanů? Na tuto otázku se pokoušelo dat odpověď mnoho učenců, historiků a etnografů. Jední, hlavně maďaršti historikové K. Thaly, M. Thallócy, Herman, zastávali stanovisko, že král Matěj jako zakladatel Detvy sem přivedl obyvatelstvo z Bosny a Hercegoviny. Proti tomuto tvrzení se postavili všichni národovci, kteří se v 19 a 20 století touto otázkou zabývali i když ani oni nedali na danou otázku jednoznačnou odpověď. Tak třeba František V. Sasinek toto tvrzení maďarských historiků odmítá a argumentuje tím, že obyvatelstvo, které se z Chorvatska a z okolních území na území Slovenska usadilo, si zachovalo své jména a dodnes nesou znaky původního jazyka a dále poukazuje, že obyvatelé Detvy sem přišli ze severních Karpat tj z prostoru mezi Oravou a Haliči.
Zatímco Andrej Trúchly zastával názor, že gróf Čáki do Detvy usadil lidí z okolí Trenčína, Oravy a Liptova.
Argumentuje se i detvanskou farskou kronikou kde se uvádí: „Založeni Detvy sa pripisuje Očovanom, Slatinčanom a iným, ktorí vyklčovali zem medzi vrchmi, a pracovali s drevom po okolitých horách odkiaľ ich najal zemepán Ladislav Čáki prostrednictvom Ďura Holeca a Franca Péčiho.“ – /Historia Detvy str. 30/
Karol Medvecký poukazuje na některých, m.j. cituje Šujanského, který říká: „píše Fr. Šujanský k podvráteniu teorii pešťanských učencov ohľadom hercegovinského póvodu Detvanov.“
„Žeby Detvaní boli prisťahovalci z Hercegoviny z časov Mateja kráľa, je holé absurdum. Jazyk, obyčaje, kroj, telesná i duševná povaha tohoto ľudu neodškriepne svedčí že je to korenný domácí ľud slovenský. Pekný vzrast Detvanova j tej príčine má sa pričitovať , že to ľud napospol pastiersky, na zdravom povětří a zdravej chóve.“ - / K.A. Medvecký - Detva str.239, 33/
I když Detva a napokon celé podpoľaní se rozprostírá bokem od karpatských hřebenů, přece jak ukazují poslední výzkumy a poznatky, i toto území zasáhla Valašska kolonizace podobně jako celé území Karpat. Aleaspoň pokud jde o výrazy vztahující se k salašnictví nacházíme tu podobné výrazy jaké v celých Karpatech. O těchto výrazech bylo vysloveno a napsáno velké množství úvah a domněnek a to v souvislosti etnického původu Moravských Valachů a to odborníkmi, kteří tuto otázku zkoumali v rámci mezinárodní komise /MKKK/ ale už dlouho před zahájením tohoto kolektivního výzkumu se vlivem této valašské kolonizaci na místní kulturu věnovala cela řada jednotlivců od konce 18 a během 19 století nejen v Čechách a na Slovensku ale i v Polsku na Ukrajině v Rumunsku a Maďarsku. Tyto výzkumné práce jsou rozsáhle a tak početné, že si někdy i vzájemně v jednotlivostech odporují. Příkladem toho může být člověk rumunského původu kterého jméno se v průběhu doby měnilo z Granjala až po slovanskou podobu tohoto jmena Grandžala v pozdějším období. K jeho závěrům ohledně rumunského vlivu na valašskou kolonizací a na Moravské Valašsko se už vyjádřilo několik známých etnografů. Z těch posledních etnografů, co s ním a s jeho výsledky práce a jeho závěry přišli do styku je dobře známy a několikrát ho uvádím v souvislosti s Valašským muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a s valašským folklórem který byl jeho dlouholetým ředitelem a to je Ph. Dr. Jaroslav Štika. Ten velice objektivně shrnuje veškeré dosavadní bádání, které byly ohledně valašské kolonizace učiněny, a zároveň vysvětluje, jak došlo k tomu, že se tomuto území na východní Moravě říká VALAŠSKO. Na rozdíl od Dimitra Kranžalova, který tvrdil, že Valašska kolonizace tj. horké salašnictví nemá cizí původ, ale že bylo výsledkem bídy domácího obyvatelstva, které bída donutila pro sebezáchovu obhospodařovaní vysoko položené a málo přístupná území, a že si sem přiváděli ovce, které se chovali v dosud osídlených nížinách. Dr. Štika poukazuje na to, že se sice ovce v těchto níže položených oblastech chovaly i před valašskou kolonizací, která se však od tohoto horského valašského hospodaření v několika ohledech lišila. Např. toto nížinné hospodaření se skládalo z několika majitelů ovcí, které se každý podvečer vraceli na noc ke svým majitelům k ustájení. Pak to byly plemena ovcí zvané ovce „polní“. „domácí“, „zemské“, a také ovce „birecké“ Tyto ovce se odlišovaly od dobytka „vlašského“ či „horních“ ovcí. Dr. Štika m.j. říká: „Počátky salašnictví a zároveň i valašské kolonizace na Moravě jsou svázány s valašskými pastevci, kteří si už od konce 15 století pronajímali u východomoravských feudálů právo na pastvu svého dobytka v horách. Domácí poddaní, kteří o nich tenkrát vypovídali /svědčili o Valaších na hukvaldském panství v 16 století/, je nazývali Valachy a o některých výslovně poznamenali, že sem přišli i se svými stády z Uher tedy ze Slovenska. Jména těchto Valachů byla převážně slovenská, polská a ukrajinská, tedy nedomácká. Domácí poddaní u nich velmi často sloužili za pasáky. Záhy se s valašským dobytkem, salašnický chovaným, setkáváme i u domácího obyvatelstva. Názvem Valaši se pak označovali všichni chovatelé valašského dobytka, sídlící v horských vsích a podléhající tzv. valašskému právu; mimo ně se tak nazývali i pastevci, podřízení na salaši bačovi. K rozkvětu salašnictví došlo až po polovině 17, století, kdy byly zakládány - ponejvíce při moravskoslezských hranicích - nové horské osady, v nichž salašnické hospodářství bylo po dlouhý čas prvořadou hospodářskou záležitostí.“-
Dr. Štika dále poukazuje na to, že se s touto kolonizací sem doneslo i názvosloví, které se v salašnictví používá do dnes: „Zároveň s valašskými kolonisty a novou technikou chovu rozšířilo se na východní Moravě i zvláštní salašnické názvosloví /v 16. nebo v 17. století se zde běžně užívalo rumunských termínů „vetula“, „cap“, „koliba“, „brynza“ a stejně tak i nedomáckých termínů „putyra“, „geleta“, „bača“, „košár“ aj./ a zvláštní názvy hor a horských tratí /Magura, Grapa,Gigula, Kyčera aj./. Ve své velké většině jsou územně omezeny jen na oblast valašské kolonizace nebo karpatského pastevectví.“ /STRÁŽNICE 1946-1966 Jaroslav Štika příspěvek str. 261/
Také František Táborský ve své monografií – RUSAVA uvádí, jak si velehradský opat stěžuje v roce 1635 kardinálu Ditrichštejnovi na jednání hraběte Krištofa Rottala, jež se stál pánem holešovského a napajedelského panství; „že klášteru a jeho poddaným bere louky a kopaniny ve svobodách udělené; že poroučí lesy, v kterých má klášter tolik práva, jako napajedelský pán, hubiti kučováním a pálením, uvádí do lesů velké množství Valachů, aby si tam zřídili salaše dobytek pásli a lesy klášteru na truc plundrovali; Valaši, Bůh ví odkud přišli, usazují se mezi hlavními silnicemi a blízko kláštera, a konvent, jako už po dvakráte od Valachů byl vyrabován, nebude ani na hodinu jistý; a poněvadž Valaši mohou svobodně v lesích se toulati, mohou si snadno zříditi zbojnická doupata, z nichž budou přepadati a vraždit cestujíci. Proto prosí pána kardinála, aby jako zemský hejtman takové nesprávné jednání hr. Rottala zakázal.“/ - Str. 12/
Pastýřskou tematikou se zabýval i Vladimír Ulehla ve své knize: „DUŠE LIDU“, „Těmi odlesňujícími pastýři byli kočovní Valaši, mezi nimiž podle Miklosiče, Bartoše i nejnověji Kavuljaka bylo zprvu dosti živlu rumunsko-kuco-valašského, tedy vysloveně balkánsko-karpadského, lidu horského, ale později přidávali se k té kolonisaci Rusíni a ve století17 až 18 .i Poláci. Jazykem splývaly všechny prvky mezi sebou a hlavně s obyvatelstvem, mezi něž přicházely, a tak na Slovensku i na Moravě nezbylo na první pohled po přistěhovaleckých vlnách skoro pět set let trvajících jiných dokladů než něco výrazů, jimiž se zachycuje hlavně život pastýřský /salaš, košár, fujara, koliba, strungy, valaška, geleta, brynza, kuliga/ a současně horský /magura-pahorek, díl kopce, syhla-lesní pastvina, grúň,- zelená kopa na úplaze, gigola-ostrožna na rozsoše/, takže z obého poznáte, co kočovníky hlavně zajímalo.“ /str. 103/ Pokud by tyto slovní výrazy platily jako pádný důkaz, o etnickém původu nejen samotných Detvanů, potom by nebylo pochýb, že jsou součastí té karpatské kolonizace. Vždyť kolik se tam vyskytuje míst, které se jmenují Gruně, Magury, Košariska, a jenom naši měli dvě místa pojmenována jako Košariska, a o těch předmětech denní potřebí jako geleta, fujara, valaška, ale i salaš, košař, strunga, koliba jsou samozřejmosti.
Jen s tou fujarou je to poněkud složitějši: na Podpoľaní se fujara považuje za místo jejího zrozeni, ale o to usilujé i jiné regiony ale pro Podpoľaní se vyslovili někteří odborníci jako např. L. Leng.
Stojí za povšimnutí i to, že salašnictví ovlivnilo i pojmenování různých míst jako např. Košariska, Ovčárna /v Jeseníkách/ , tak příjmení lidí např. Brynza, Syrovátka, Tvrůžek, Beran, Bača, Valach. Ale také v běžné řeči pojmy: Něco propást, usalašit se, bačovat atd.
Na Podpolianských slavnostech v Detve se už stalo pravidlem, že se představí folklórní soubory ze Středního Slovenska, které si připomínají svá jubilea nebo i známe osobnosti z folklórního života. V roce 1999 se veřejnosti takto představil známi Podpolianský primáš Andrej Molota v souvislosti s programem, „Podpolianski prednici /primáši/“. A v poslední době když uvedu aspoň tři roky nazpět se představili soubory: V roce 2003 se představil jako 50 letý folklórny soubor Vršatec z Dubnice nad Váhom, který byl založen v roce 1953 při tamějším strojírenském podniku. Další soubor který se tu představil jako 45 letý byl soubor Partizán ze Slovenské Ľupče. V následujícím roce 2004 se představili: Folklórný soubor STAVBÁR, který byl založen v roce 1959 při Pozemních stavbách a jejich patronaci. Dalším folklórním souborem, který se v roce 2004 předsavil v Detve byl soubor VÁH jako 25 ročný založen v roce 1979 a orientuje se na písně z Horehroní, Liptova, Spíše i Oravy. No a tohoto roku 2005 se představili soubory: Folklórny soubor PODPOĽANEC založen v roce 1975 v Detve při SOU jeho dlouhodobým uměleckým vedoucím Jozef Kulišiak dnes Pavel Gažo. Další folklórný soubor který se tu představil jako 50 letý byl soubor MOSTÁR z Brezna, který byl založen v roce 1955 do svého repertoáru čerpa z oblasti Horehroní, Čierného Balogu, Liptova ale i z Gemera a Podpolaní. Je rovněž dobře, že se v programech Podpolianských slavnosti najde prostor jak pro krajany z různých zemí světa, tak pro ty, co se v různých dobách stěhovali do Jižních oblasti Středního Slovenska okolí Lučence, Fiľakova Rimavské Soboty Tornali atd. K oběma těchto skupin cítím určitou náklonnost jako člověk který se octnul v zahraničí a čím je člověk starší tím se v něm silnější ozývají hlasy rodiště a odkaz předků. Ale váže mne nejen náklonnost ale také příbuzenské vztahy k ním. Ze Slovenska odcházeli lide v několika vlnách za lepším živobytím do různých zemi světa a také z matčiny strany příbuzni se ještě před první světovou válkou odstěhovali do Kanady a ještě si trochu pamatují jak po druhé světové válce došlo několik dopisu a také balíků od nich. Ve třicátých létech nastala další vlna stěhovaní ze Slovenska a v této vlně se stěhovala už druhá generace mezi nimi byla i matčina sestra s rodinou. Odstěhovali se také do Kanady, kde se jaksi nemohli s tamějším prostředím ztotožnit, hledali zemi, která by bylá více katolická odstěhovali se potom na jih do Argentiny. Za nimi se po roce 1948 odstěhovala další matčina sestra jako řádová sestra do té doby se nacházela v Ostravě kde byla sestrou v Nemocnici. O jejich vztahu k rodnému domovu svědčí i taková příhoda; Když bylá v roce 1956 bratislavská Lučnica mimo jiných latinskoamerických zemí také v Argentině dověděli se o tom i tito mojí příbuzní a zaujalo je to nejen proto, že jím tento umělecký soubor přinesl kus atmosfery z rodné země, ale i to, že tam viděli i jméno, pod jakým se tety narodily – Nosáľove a tak toto vystoupení navštívili, a po vystoupení si počkali na uměleckého vedoucího Štefana Nosáľa, kterému své dojmy sdělili a také nám o tom napsali. No až po 50 letech jsem se o této příhodě dočetl i v knize, kterou profesor Nosáľ vydal v roce 2000 pod názvem „ Mój život Lučnica“ /str. 73/ Takže poděkovaní patří nejen pořadatelům Podpolianských slavnosti ale i panu profesoru Nosáľovi že s Lučnici roznáší kus rodné atmosfery krajanům do širého světa který si už netroufají absolvovat takovou dálku do rodného místa. Podobné je to i s tou druhou skupinou, zatímco někteří si to namířili v těch třicátých letech až za oceán, jiný příbuzní z otcovi strany koupili grunty poblíž Tornali ďalši se stěhovali na Husinu při Rimavské Sobotě, jiní příbuzní z matčiny strany se zase odstěhovali do Dolnej Strehovej no a další teta /matčina sestra/ se octla na Modrom Kameni. Mnozí mojí kamarádi a vůbec mnoho mladých lidí z okolí jezdívali na letní brigády na / štátné majetky/ státní statky do okolí Lučence, no aj jsem jim záviděl, protože jsem nemohl s ními jet, jelikož bylo doma práce víc něž dost. Několikrát jsem je ale tam navštívil, a právě tam jsem se podivoval, kolik tam bylo jmen, které jsem znal z Podpálaní jako: Bystrianský, Hronček , Ďurica, Malček, Uhrin atd. S jistým Bystrianským jsem se i skamarádil protože mám na Podpoľaní i příbuzných tohoto jména, a právě on chodil do Lučence do Jánošíkovského souboru nacvičovat, a ten soubor vedl jistý Pivoluska to bylo někdy v roce 1956. I tady je vidět, že se tu kombinuje Podpolianská tradice s tradici Jánošíkovskou. Zatímco soubor nesl jméno Jánošíka, zpívali se v něm písně převážně z Podpoľaní.
Až později jsem si uvědomil když jsem se více seznámil s Kollárem, jak jsou jeho slova pravdivá že:…“Slovenka tatranská sama všecky zpěvností svou převyšuje; kde ona není, tam vše němo, kam ona přijde, ozývají se líbezným zpěvohlasem pole, vinice, zahrady, pahorky a doliny, jakoby její přítomnost všem stromům a křovinám živé jazyky propůjčila; a ono přísloví ovšem jen v Uhřích povstati mohlo: „K d e S l a v e n k a, tam z p ě v. “Písně světské…“/str.173/ V té době právě končil u nás živý folklór, a přenesl se aspoň na čas na dobu letních brigád do těchto dědin Jížního Slovenska. Živý folklór u nás jakobý tušil blízkost svého přirozeného konce, bylo jeho vyvrcholení tak bouřlivé, že se tomu podivovala i nejstarší generace, co se ještě narodila v 19 století. Ti vzpomínali, že to nebylo ani za jejich mladých let, kdy nebylo týdne, aby se někde, kde byla svobodna dívka nekonali tzv. páračky, kde se v zimních večerech dralo peří do peřin a polštářů. A došlo to až tak daleko, že to byla někdy jen zamínka aby mohla být tancovačka, která se protáhla až do ranních hodin. Tancovalo se většinou jen při heligonce někdy i více heligónek, zatímco taneční zábavy se odehrávaly při cimbalovce a konaly se tehdy v neděli. Když říkám, že v těch padesátých letech u nás téměř nebylo týdne aby se netancovalo na páračkách, tak tady na těch brigádách nebylo pomalu dne, vlastně večera, aby se netancovalo. A odehrávalo se to většinou na ubytovnách- obyčejně v jídelnách, kde tyto brigádníci bydleli a tam přicházeli i místni mladí lidé, bylá to už převážně druhá generace těch krajanů, co se sem po skončení druhé světové válce stěhovali. Byli to dědiny Telka mezi Lučencem a Haličou, potom z druhé strany Lučence to byla Slatinka a Boľkovce - Pustatina. Pochopitelně, že se takové aktivity odehrávali i v jiných dědinách okolo těchto Jižních měst.Tyto tří dědiny jsou mi v povědomí proto, že jsem tam pár krát navštívil kamarády z mého okolí a tam jsem měl možnost poznat mnoho bývalých krajanů, kteří už tu zdomácněli avšak na své rodiště z Podpolianského okolí nezapomněli jak to potvrzují programy některých ročníků Podpolianských slavnosti. Když Kollár říká „Slovenka tatranská“, nemyslel tím doslovnou obyvatelku z Tater, ale spíše to, co dneska nazýváme vrchárký vrchárká. A skutečně nejen že se po večerech tancovalo, ale když jsem na ně čekal, už z dálky i několik kilometrů jsem je slyšel zpívat když se navraceli, co to jen bylo zpěvu! Někdy se vraceli pěšky když pracovali poblíž, většinou však na vlečkách traktorů. Cítim stesk když si na ty doby vzpomenu, co se od té doby změnilo! Jak se lidé dovedli bavit bez televize či jiných medií, co tám navyváděli! Ještě po těch padesáti létech se mi vybavují v myslí některé příhody. Jednou to jeden chalan přehnal s alkoholem byl to taký frajírek dost namýšlený i dost arogantní. Když se jednou v neděli tato mláděž takto bavila a tento mládenec byl už neunosne společenský unaven tak ho holky uchlácholily aby si šel na nějakou hodinku odpočinut, a tak ho i s některými klukama uložily na jeho lužko na ubytovnu kde brzo usnul. A během té doby k jeho posteli nanosili hromady židli, kyblu a všeliakého harampádí. A navíc tam byly poschoďové postele a on ležel na spodní, tak na tu vrchní dali několik kýblů plných vody,a venku už bylo tma proto vyšroubovali žárovky,a když uplynuly asi 3 hodiny kdy se předpokládalo že by už byl odpočatý, tak jeden kluk uměl imitovat hlasy a tak zhurta zabušil na dveře jakože v roli správce statku, a spustil na něho jakože si to dovoluje, že všichni už jsou dávno v poli všecky traktory jsou dávno pryč a ty si tu vychrápávaš a dveře zvenku zavřel s tím, že k dveřím přistavil několik věder s vodou. To, co se tam dělo by asi nikdo nedovedl popsat snad jedině by to šlo přirovnat k rozzuřenému býku jaké známe z býčích zápasů. Nejen že v oknech nezůstalo ani kousek skla, postele popřevrácene, všecko včetně jeho samotného promočené z vody, která tam byla nachystána a o takové estrády tam nebyla nouze nikdy.
V této situaci bych se chtěl zmínit o názoru, který se v posledních desetiletích zastávají někteří folkloristi a to že , lidové písně nevznikali kolektivně ale že je složil schopný jedinec a pak byla píseň buď přijata nebo přišla v zapomnění… Je sice pravda, že slovo a pojem lid lidový se v průběhu času měnil a že zvláště po roce 1948 se to zpolitizovalo…Ale co si jenom já vzpomínám že kolik písní se parafrázovalo když se stala nějaká událost která vzbudila pozornost v okolí. A tak se stalo v jedné chalupě kde bydleli takový staří lidé kteří měli jednoho syna který v dětství přišel o jedno oko ale nebylo to ani moc na něm poznat a přesto to byl takový špekulant, který pořad z něčím experimentoval. Byl např. první co měl gramofon… Byl také prvním na Podbykove, co začal pálit po domácky pálenku. Na tom by nebylo nic tak zvláštního protože to po čase dělal kde kdo. To co stojí za pozornost jsou začátky než se na to přišlo jak se to děla, než se to vyzkoušelo a u toho jsem právě byl jako asi 12 ročný i několika dalšími kamarády protože to bylo pro nás z okolí jakési osvětové středisko, kulturní dům a kdoví co ještě. Tam se zpívalo kde jakou novou písničku někdo slyšel už jsme jí tam zkoušeli. I když první tanečná škola probíhala na našem humně v létě v roce 1945 ale to proto, že tam bylo vhodné místo jednak prostorově ale i pro tanečního mistra vyvýšené místo… Ale jinak se tady v tomto domě odehrávali různé experimenty. A tak jednoho zimního podvečera došlo k pálení té pálenky. Jak se dělá kvas režného šrotu se vědělo, i to, že tento kvas musí přijít do varu aby se z něho alkohol odpařoval a pří následném chlazení aby kondenzoval. Co se ale nevědělo, kolik toho kvasu má do té nádoby přijít? A tak pán domácí jí dal skoro až po vrch. Jenže jakmile kvas začal vřít objem se zvětšil a tím nejenže se kvas dostal nejen do trubky kterou měl destilát odtékat, ale tím, vznikal i přislušný tlak a tak se stalo to, co jinak dopadnout nemohlo.To nejlépe pochopi ten, kdo obsluhoval parní kotel ale i jiné tlakové nádoby jako např. u kompresora, že takové zařízení musí mít zařízení, které umožní uvolnit vzniklý přetlak. Jenže tu se to zkoušelo v obyčejném asi 60 l. hrnci. Takže kvas začal stříkat nejen z oné trubky, ale nadzvedával i poklici která byla k hrnci utěsněná těstem. Jenže druhým pokus dopadl ještě hůř než ten první. Kdyby ubral o třetinu kvasu mohlo by být po problému ale on přišel s nápadem, že da na ten konec trubky co byla v hrnci nebo ve víku hrnce, sítko, a že tak zabrání tomu, aby kvas ven při varu nestříkal a to neměl dělat. Jakmile se kvas dostal opět do varu, sítko se ucpalo a tím vznikl ještě větší tlak který neměl už vůbec kde unikat. A do trubky se už sice pro ono sítko nedostal ale o to větší exploze nastala a všichni dospělý muž co stali okolo sporáku a kteří byli nejen zvědavý jak poteče ona vzácná tekutina ale těšili se, že se konečně napijí domácí pálenky. No Jejích očekávání dopadlo úplně jinak než si mysleli: zatímco my děti jsme je pozorovali opodál, takže jak nastala ona exploze se k nám až tak nedostala ale ti muži, co stali kolem sporáku najedno začali tancovat ale ne od opilosti ale od bolesti, co je ten kvas popálil hlavně po rukách. A tak se z mladého domácího rázem stál odborník na popáleniny a nejúčinnější se osvědčila kysela kapusta ze sudu a také kyselé mléko. No ale pro nás kluky to byla neobyčejná legrace a tak asi za 14 dní nato se chodilo po koledách a tak jsme jim přišli zaspívat: „Dobrá novina, špatná rodina, pálenka sa nezdarila do vzduchu sa vyparila …a zbytok ste vypili a na nás ste nedbali…“ Nebo se stalo tenkrát v 50 létech probíhali často domovní prohlídky a to chodívali uniformovaní financi po těchto kontrolách a hlavně šli po“černých zabijačkách a také po domácí lihovině. A tehdy bylo obtížné dostat povolení na zabijačku protože to bylo vázáno na splněné dodávky kontingentu takže lidé zabíjeli buď na černo anebo zabijeli na jedno povolení dvě prasata. A tak se stalo, že při jedné takové domovní prohlídce kde sice do uzení dali jen jedno prase a druhé zpracovali konzerv. Ale nebyli dost důslední takže financi kteří přišli nečekaně, našli v uzení dvě hlavy a v komoře dvě tlačenky /tlačence se u nás říkalo poněmčeným výrazem švankes/ takže se to financům těžko vysvětlovalo že to prase mělo dvě hlavy a dva žaludky. Nejenže financi zabavili týto „nadbytečné“ díly prasete ale byly z toho i nějaké potahovačky. No a netrvalo dlouho a na fašiangy se spívalo „fašiangy turíce Velká noc bude kdo nemá kožucha zima mu bude … Ja nemám … len sa tak trasiem dajte nám švankesu nak sa vypasiem…“
Lebo na známu Podpoliansku písničku: „Preletel vtak cez hutianské mosty strelil doňho pán farár očovský se zpívalo o jedno klukovi - strelil doňho Jano Matušovský…“
Uvadím tyto příhody na potvrzení toho, co i Karol Medvecký uvádí, že když se v okolí něco přihodí, „dievky hneď niečo sklepu“ a teda že to nemusí vždycky tak být že by tyto písně skládali jen jak říkají někteří folkloristi jen schopní jedinci ale že jsou to často „dílka“ kolektivní.
Čerešničky, čerešničky, čerešně,
Skutečně, kolik těch luk kosených i nepokosených kolik těch stromů ovocných jako je právě ta čerešničkách, červených jablčkách, ale i těch lesních jako jsou lipy, buky, duby, javory, a těch květů, růži, fialek, nacházíme v těch naších lidových písních! No a jaké je salašnícké zastoupení v lidových písních?
Kde je ta ovečka, čo predok vodila, hej ale už nebude, nóžku si zlomila…jak je tato píseň pravdivá uzná každý, kdo aspoň letmo sledoval, jak ovce následují pastýře zjistil, že je na špici vždy jedná a ta samá ovce systém hierarchie vůdce stáda, a jakmile ten z nějakého důvodu vynechá, nastupuje automaticky v tomto případě ovce č. 2. A i v tom je to kouzlo, jaké známe z tradičního salašnictví už od biblických dob, a jaké se nám dochovalo v horském salašnictví jaké známe z Karpatského teritoria. V tom kouzlu je vztah ovcí k pastýřovi a naopak, že pastýř jde zásadně v předu a tudíž neobstojí to posměšné rčení: „naháňanie a vyháňanie“. Žel, toto kouzlo se vytratilo u toho moderního velkochovu, jak ho známe od protinožců z Austrálie a Nového Zélandu, kde se to děje anonymně v drátěných ohradách což se podoba spíše továrenské velkovýrobě něž tradičnímu salašnictví.
Tak si někdy kladu otázku: Kdyby dnes žil Andrej Sladkovič a chtěl by napsat Detvana, Jak by ho asi napsal? Napsal by jej jako symbolickou postavu nebo by ho napsal na některou skutečnou osobnost, která se nějakým způsobem zasloužila o rozvoj lidové kultury Podpoľani? Když jsem tak nad tím snil, tak jsem si trochu popustil fantazií volný průchod a skusil jsem se vžit do mysle Sladkoviče jak by to asi popsal na takovou osobnost, která se o rozvoj lidové kultury nejen Podpoľaní ale i celého Slovenska velmi zasloužila.
Štefan Nosáľ:
„ Stojí vysoko divá Poľana, Za ňou leží mesto Bystrica a v nej Radvaňský jarmok dneska už nie jarmok ale len trh.
Pod ňou rodná osada, menom Raticov Vrch.
Na tej Detve studňa murovana
Dávno už bolo vidiet v rukách Podpolianských chlapov nielen valašku ale i fujaru no v rukách žien praslica, no prvým mojím počínom bola Lučnica, a s ňou Andrašován, a Detvianská Veselica.
Nad horou na skale volačo sa belie to mi moja mila košielvočku perie… keď mi ju dávala tak mi povedala: choďte chlapci choďte zbíjat veď nemáte začo píjať hej veď sa vám začala bučina rozvíjat. A tak keď šiel furman dolinou, zbojníci šli bučinou a tak si vraveli,
obujte si svoje krpce a poďme na Poľanu, tam sa rozhodneme na ktorú sa dáme stranu.
Jední sa vydali vedla toho hrona, druhý navrch hore do Liptova a tí tretí dolu až na ten Slanec, a tak sa nám zrodil i ten zbojnický tanec.
.
Stojí si ta naša Poľana, týči sa do mrakov ako ten Zvolenský zámok, dalším počínom sa stal program zvaný Radvanský jarmok---
Od Malacek k Banátu Karpaty sa linú, sbieraj ty ľudové pieně lebo hynú, Urob to pokiaĺ možno hneď, ako nás k tomu ponúká sám Andrej Kmeť.“
Tak nech to i naďalej Lučnica pod vašími podrážkami pekne na podlahách klopka Vám patrí poďakovanie za to, že sa staráte o to, aby naše piesne nevyhasli jako naša Poľana - ako vyhasla sopka.
Aby zme nezaspali ale nech na nej rastie a zkvéta to, čo naši otcovia tam zasiali a to až do bielého rána keď je už ta Poľana celá zorána.
Toľko krásy tu nebolo až dosial o ktoru sa zaslužil ten náš Štefan Nosáľ.
…Dá se předpokládat, že populární písně, které známe od poloviny padesátých ale hlavně od let šedesátých jednou zlidovějí jako se to už stalo s jinými písněmi vzešlými z pera skladatelů např. Hašlerovými a dalšími, a přece se tito písně v některých ohledech nevyrovnají typickým lidovým písním jaké známe z minulých generací, a které vypovídaly o všem, čím tehdy lidé žili, čím se zaměstnávali, co je těšilo nebo naopak trápilo atd. prostě byly to písně alespoň většina z nich „šité na míru“.
